A máme tu zase to krásné předvelikonočně-postní období. Je zcela na každém z nás, co si vytyčíme jako úkol pro plnější zakoušení  samotných Velikonoc.  Velikonoce a jejich prožití se vždy odvíjí dle toho, jak jsme prožili postní dobu.

   Někdy ani nezáleží na tom, co si odpíráme, ale na tom, co v sobě pro Boha budujeme. Vždyť odpírání samo je ve své podstatě rozšiřování prostoru pro rozhovor s Bohem a meditaci Jeho zázraků.  A Bůh k nám hovoří především v tichu, tam, kde umlká shon našich mnohých stereotypů, které nás, aniž bychom to často viděli, ochuzují právě o něj. Naše dny tvoří mnohdy více shon okolo zajištění našich potřeb, než ticho, v němž naše já umlká a mění se z hlučného na naslouchající. Pokud namísto běžných stereotypů dne otevřeme své nazírání modlitbou do Prázdna a Ticha, můžeme se v prvních chvílích zaleknout našich vlastních skrytých obav a úzkostí, které v tomto prostředí ožívají. Není to právě důsledek našeho zanedbání, že nám setkání se sebou způsobuje nejistotu, obavy a úzkost? Ale pokud jdeme dále, a prokládáme pečlivě otevřenou propast niternou modlitbou srdce, promění se náhle předměty našich obav v oběť kladenou pod Kříž. Tam je jejich místo, tam je prostor pro jejich odevzdání. Otevření se tichu a modlitbě nemusí být vždy jen "krásným duchovním zážitkem", nýbrž setkání se vším dobrým i zlým, co pod každodenními událostmi probíhalo latentně, vskrytu a jaksi naprázdno, nyní však v plnosti svými svébytnými a mnohdy tedy i krutými projevy. 

     Duchovní zastavení by nemělo být jen chlácholení a vyhledávání pokojných zážitků, kde "si nádherně a pokojně zakoušíme Boží reálie", nýbrž odkrývání nejvnitřnějších krásných i nejděsivějších zákoutí naší duše. Teprve v dynamickém projevu ožívajících skrytin se může zjevovat velikost Božích skutků a velikost Jeho milosti. K našim meditacím nechť patří i revize všech dosavadních jistot. Protože jistota podobá se spánku ducha, pohodlí zápecnického teplíčka a jen málo souzní s nábojem plného života. Věnujme stejnou péči radostným zjištěním nad velikostí Boží i pochybám, bolestem, a  zkrátka všemu, co v nastaveném zrcadle ticha naše duše spatřuje. Zkusme revidovat i jistoty naší víry. V postním období a právě v něm je pro tuto revizi nejpříhodnější chvíle. Nevidím v Bohu jen úběžník mýchvlastních osobních tužeb, cílů a ideálů? Umím pochybovat o tom, že moje představa Boha je konečná, příliš pevná a  tedy se vzdaluje od Něj samého? Dokáži se vzdávat zaběhnutých stereotypů i v modlitbě samé? Není pro mě Bůh jenom berličkou na složité cestě životem a jsem ochoten Jej hledat i v dosud nepoznaných vodách a zakázaných sebou samým zákoutích své duše a svého srdce? 

   Ne vše, co si o Bohu vysníváme a ani to, jakým způsobem jsme si osvojili k Němu se vztahovat může být blízko, byť naší vlastní pravdě o Něm. Ráda bych v tomto období vyzvala sama sebe i k odvaze opuštět zaběhané stereotypy vlastní víry do nových začátků. Bůh není zážitek. Bůh není "něco za životem". Bůh je v životě tou hybnou silou, jíž se dostáváme za obzory dočasností, abychom odtud přinášeli zvěst opět naším všednodenním žitím. Není ani podstatné, co a jak o Bohu smýšlíme. Víra je více životní postoj, hlubinný zvrat, který nastává v každém příhodném okamžiku a její podoba nikdy není konečná ani jistá. Neměla by být. Potom bychom se ochuzovali totiž právě o živého Boha, živého Krista, který panuje nad dějinami, ale zároveň vždy znovu je i s námi ochoten trpět. Bohatou vnitřní zkušenost v letošním postním období všem!

 

Miriam Kubičková