Na střední umělecké škole byl mým spolužákem a kamarádem. I po škole jsme se občas vídali, ne však nijak často ani pravidelně. Po nějaké odmlce, kdy po něm nebylo ani vidu ani slechu, jsem ho "našla" v psychiatrické léčebně v dost zuboženém, nemluvném stavu. 

   Když mu zemřel otec a zanedlouho na to i maminka, zůstal na světě úplně sám. Nervově se zhroutil a jeho stav byl vážný natolik, že nebyl schopen se o sebe postarat. Jeho jediná příbuzná, teta,  ho tedy nechala hospitalizovat, záhy se však celou situaci pokusila zneužít tak, aby získala jeho dědictví i byt. Dědictví se podařilo zachránit, nicméně byt ztatil navždy. 

  Do léčebny jsem za ním začala jezdit  na návštěvy a byla tak  svědkem jeho prvních návratů z  hlubokých depresí. Personál na oddělení si ho oblíbil, byl nenáročný, zdvořilý a stále více je dojímal svou mírnou a ochotnou povahou. Narazila jsem tam tak i na sympatickou zdravotní sestru, která se o něj upřimně zajímala a starala. Brzy jsme se spřátelily. Ale protože pobyt na psychiatrii je časově limitovaný a jeho stav nedovoloval ani po roce opětovné začlenění do života a on neměl  kam jít, přeložili ho už navždy do vzdáleného a zastrčeného Domova důchodců pro psychiatrické pacienty, což znamenalo pochopitelně i dočasné zhoršení jeho stavu. Se zmíněnou zdravotní sestrou jsme se však začaly alespoň střídat v posílání balíčků na přilepšenou a posléze za ním společně aspoň občas jezdit. První roky v jeho novém domově byly opět z těžších, nicméně nyní si už snad dokázal aspoň trochu zvyknout a jeho život mohl získat nový a téměř nepředstavitelný, řád. A právě o tom chci napsat trochu víc.

   Jeho  život několika posledních let mě totiž nepřestává fascinovat. Nechat si pro sebe, co smím číst v jeho obdivuhodné a přese všechno silné duši, bych považovala za trestuhodné zatajení podivuhodného poselství, které jeho život nese.  Představte si prostředí odložených, osamělých lidí, které spojuje pouze psychiatrická diagnoza, kterých je navíc plno a každý tu svou nese a zvládá jinak. Vžijte se do toho, že se tísníte na mrňavém, třílůžkovém pokoji, kam se sotva vejdou jen k sobě natěsnané postele s nočními stolky a společný šatník s erárním oblečením. Do pokoje neustále někdo vchází a z něj vychází, občas žebrá o sušenku, limonádu nebo cigaretu, z chodby se ozývá křik několika neklidných a dezorientovaných pacientů bloudích po přeplněném pavilonu, panuje tam chaos a především tam nemáte absolutně žádné soukromí. Společenská místnost neexistuje, žádný kout, kde by člověk našel útočiště. A v tomto podivném beztvarém časoprostoru, taktovaném pouze zvoláními sestry, která vás hromadně nahání třikrát denně do sousední budovy na jídlo, se najednou setkáte s člověkem, který i tam dokáže ne jen přežívat, ale snad i žít nějakým způsobem naplněným životem s jasným směřováním, třebaže jen uvnitř, a třebaže své tajemství skromně poodkrývá jenom nám, jediným dvěma lidem na celém světě, které  má a kterým důvěřuje. 

  Život v tomto prostředí, kde si všichni vlastně navzájem překážejí, je i pro něj pochopitelně těžký a extrémně  náročný. A dozajista i on trpí. Nejen tímto vykořeněným prostředím a osaměním, ale i relikty své nemoci s občasnými depresivními propady. Přesto si  dokázal uchovat  jakousi integritu své pozoruhodné osobnosti, ale navíc i těsně s ní provázanou  kreativitu i spiritualitu, které navíc  rozvíjí stále dál. Uvědomíte si na něm, jak mocný dar je víra, která hory přenáší a srdce naplňuje, ale i to, jak Bůh dokáže v lidském nitru působit navzdory nepředstavitelným těžkostem, které život může přinést a které si v jeho případě kdokoli jen ztěží dokážeme byť jen vzdáleně představit. Vše je mu však podnětem k  přemítání nad samotnou existencí a jejím smyslem. Nezbytný krok  přijetí stavu věcí takových, jaké jsou, učinil s nebývalou pokorou, a právě tím se před ním otevřel nekonečný prostor k ohledávání samotných kořenů bytí v němž lze nalézat Boží přítomnost a tedy i smysl všeho, co je. Pokud se objeví jakákoli komplikace v jeho ústavním životě, či si uvědomí srovnáním svoje znevýhodnění, pojímá je jak sám říká, jako důsledek svých minulých provinění a tedy i příležitost k pokání. 

   Soukromí si našel pod příkrovem noci. Když všichni spí, je ticho a nic se nehýbe, na malinkém nočním stolku rozežne lampičku a tvoří. Jeho obrazy jsou mu meditací i modlitbou.  V námětech defilují postavy proroků a světců, válečníků, panovníků,  ale i šamanů a kouzelníků,  jakousi protiváhu představuje  snový a poetický cudný motiv ženy. Jeho nebývalé znalosti historie jsou mu neustálým zdrojem inspirace, ale i souvislostí  vlastního života. Jakoby nahrazoval vlastní  tíživé vzpomínky dějinným kontextem všeho a postupně v něm nacházel skrytý, sjednocující smysl. Člověk vsazený do dějin, navazující na předchozí  generace předků  žijících své konkrétní životy i boje, a přece dohromady vytvářející  komplexní celek lidstva, člověk sestupující ke kořenům věčně hledající světlo uvnitř sebe sama, Boží jiskru o níž svádí své jedinečné, a přitom stále se opakující a tedy stále stejné bitvy, nabývá podoby  mytologické a jindy  historické postavy, až nakonec vystupuje ze sebe sama a nechává se vtahovat do Boží náruče v níž se nachází. Ze sítí neprostupných linií jimiž se vyjadřuje, vystupují  postavy,  tváře, anebo tak, jako tehdy, když člověku nestačí slova, nestačí ani jemu v obrazech  figurativní prvky a zůstává sama síť mistrně strukturovaných  čar, jakási živoucí tkáň všeho, ryzí abstrakce do níž si obsah může, ale také nemusí, promítnout už zase každý zvlášť.

   Ale není to jen umění, co se tu pod kuželem světla  malé lampičky uprostřed  noci, odehrává. Zní to neuvěřitelně, ale nikdy nepřestal se studiem, které mu za komunistů nebylo umožněno. Ačkoli má povoleno mít tam pouze pár knížek, zkrátka těch, které se do nočního stolku a malé poličky nad lůžkem vedle osobních potřeb vejdou, je to literatura hutná. Snažíme se mu knihy doplňovat, odvážíme ty, které se bohužel nevejdou a nahrazujeme jinými. Některé tituly a především tématické okruhy jeho miniaturní knihovničky jsou však stálé a neměnné. Dějiny náboženství, historické atlasy, umělecké publikace, ale nelze přehlédnou ani stopu po  jeho zvláštní fascinanci pravěkem, kterou  zastupují knihy s ilustracemi Zdeňka Buriana. Pravěký člověk  zaujímá v jeho myšlenkovém světě významné místo. Stav člověka, opouštějícího zvířecí říši uvědoměním si své konečnosti a následně příslibu věčného života ho nepřestává znepokojovat. Ambivalence mezi přítomností permanentního ohrožení, úzkostí předvěkého lovce z neznáma a přitom vzpomínaná čistota předvěké mysli pobývající v rajském Edenu, z nějž v touze po poznání, který animální strach utlumí však  člověk  opouští hříchem, aby nanovo trpěl a nanovo hledal řešení, klade jistě věčné otázky před každého z nás. U něj jsou navíc svým akcentem dozajista pochopitelné i psychologicky. 

   Všem knihám však dominuje samozřejmě denně do rukou braná Bible, která je i jemu stálým průvodcem a měřítkem všech věcí. Místní pan farář mu pravidelně nosí  Katolický týdeník, jediný zdroj aktuálních informací a jakýsi regionální náboženský časopis, u nějž si nejvíce cení článků o životech svatých. Vzpomínám, jak se o životy světců zajímal už za studií a  sháněl o nich jakoukoli literaturu v dobách, kdy ještě nebyla dostupná. Snad proto, že právě tyto konkrétní životy mu vždy podávaly nejčitelnější svědectví o Božím působení ve světě.  Světci, tedy ti, kteří své lidství dokáží podřizovat vyššímu řádu, obětovat se, vzdávat se osobních nároků, ale s nároky nejvyššími, světci v jejichž životech se ve výsledku snoubí lidské a Božské, to bylo další výrazné  téma, kterým se zabýval. A kdoví, nebyla-li v tom i inspirace pro východisko vlastního života, která se mu klikatými cestami jeho osudu stala tématem nejaktuálnějším. Někdy mi připadá, že jeho život žitý v cele ústavu proměného mu uvnitř v klášter, se podobá životu anonymního mnicha jakéhosi bezejmenného kontemplativního řádu. 

   Jeho laskavé, mírné oči, které nás vždy vítají, když přijedeme, vyzařují radost, která si nás nenárokuje, zato umí být vděčná za každou maličkost. Mluví málo, přednostně se věnujeme obrazům, které v intervalu mezi našimi návštěvami vznikly. Vítá jakékoli poznámky k nim, ochotně zodpovídá dotazy, sám se ptá. Nad obrazy se rozvíjí naše základní komunikace. To se i více rozhovoří. Je to jeho svět. Odbíháme k nejrozmanitějším souvisejícím tématům. Ať už je to  zobrazená událost nebo osobnost, která nás dovede k historii  nebo sama výtvarná forma, jíž obraz hovoří, což nám umožní zase exkurs, v němž se dostáváme mezi jednotlivé výtvarné umělce, ale  i do světa uměleckých slohů a stylů všech dob. Je neuvěřitelné, že i po více, jak třiceti letech, kdy plánoval studovat kunsthistorii, si pamatuje podrobnosti, data, detaily, se kterými by tam málem ještě dnes složil leckterou zkoušku.

   Samozřejmě, že se hovor stáčí i na to, co se děje okolo něj, jídlo, provoz ústavu, na to, jestli něco nepotřebuje. To odpovídá spíše stručně, co však opětovně překvapí je, že si opravdu nikdy na nic nestěžuje. Zvláště pro nás, kteří se běžně pohybujeme ve společnosti tzv. zdravých lidí, je to velice nápadný kontrast. Přizná nanejvýš, že třeba jídlo mu moc nechutná a že mívá často hlad, ale je to jen smířené konstatování, kterým pouze  odpovídá  na přímý dotaz. Nikdy nikomu nic nevyčítá ani nic  nekritizuje. Nelituje se. Jen když se po mnoha hodinách hovoru, ale i dlouhých chvílích mlčenlivého  vzájemného sebesdílení  zvedáme k odchodu, bývá nejprve udiven jak rychle to uteklo.  S tázavým úsměvem se poté zeptá, jestli opravdu už musíme jít, ale na kladnou odpověď reaguje jen plachým pousmáním, obejme nás a rychle se rozloučí. Těžké dveře zase na nějaký čas zapadnou. A za nimi začnou jeho nové zápasy o sebe sama, o tiché okamžiky uprostřed temných nocí,  v nichž jediných mu je umožněno vyhlížet světlo jeho světa.  Při odchodu personál ústavu, sestry ani docházejího lékaře nekontaktujeme. Vše podstatné jsme se dozvěděli v míře vrchovaté. Stejně by nám žádné informace neposkytli, protože nejsme příbuzní a opatrovnice mu přidělená je nezvěstná. Je sám.

  Možná, že jste čekali, že na závěr přijde nějaké završení celého příběhu pro nějž schovávám odstavec, kde popíši, jak si povídáme o víře a Bohu, nějaké explicitní poselství.  Pak vás určitě  zklamu, protože nic takového nebude. Nic takového se neděje. Je totiž vždy nemístné mluvit o někom ve třetí osobě, když je mezi vámi přítomen.

    Snad jen dodám, že cestou zpět většinou mlčíme.  Není, co dodat. V nastalém tichu se však někdy sama sebe táži, nežijí-li mezi námi třeba anonymní světci, o kterých se svět ani církev nikdy nedozví, ale lze je nalézat i na nejopuštěnějším místě světa. A třeba záleží právě jen na nás a na míře naší ochoty naslouchat, aby byl, kdo je rozezná a identifikuje. Rozhlížejme se proto pozorně kolem sebe, nestojí-li některý z nich právě teď těsně vedle  nás, anebo se naopak neskrývá kdesi na okraji, na okraji našeho dosavadního zájmu.