Nepřijde ve slávě, už je tady!

Potkávám ho každou neděli na stejném místě ve stejnou chvíli. Ne v kostele, nýbrž před ním. Za dveřmi. Mimo chrám.

Znám ho dobře. Od vidění samozřejmě. Postává totiž v létě i mraze v teplákách před naším kostelem, někdy se usmívá, většinou spíš mračí, nikdo neví, co se mu vlastně honí hlavou. Mnozí z nás mu přispějeme na živobytí, abychom na něm splnili svou „křesťanskou povinnost“. Po pravdě nám někdy ustrne úsměv na rtech, když pronese nějakou svou kacířskou hlášku, jíž se může dotknout našich „zbožných citů“. Třeba když se s hlasitým smíchem nabídne, že "za pajcku nám taky ňáký to víno promění".

Tuhle jsem se s ním zkusila dát do řeči. Ne, nebyl vůbec milý, spíš mrzutý. Pche, nikdo nic nevíte. Dejte mi všichni pokoj, říkaly odmítavě a přitom záhadně všechny jeho projevy. Přesto jsem s ním chvíli poseděla, mše začínala skoro až za půl hodiny, ale neříkala jsem nic. Jen jsem s ním pobyla. Seděli jsme tiše. Chvílemi načal vyprávění, nakonec se ale zarazil a pohroužil se do mlčení.

Sem tam něco sice nabručeně pronesl, párkrát mu jakoby zajiskřily tázavě oči jakoby se ptaly, občas neochotně něco řekl, tedy si spíš postěžoval na život, lidi a svět vůbec, ale hned se rezignovaně zase stáhl do sebe a svého mlčení. A přeci se něco stalo. Zda to byl i můj invalidní vozík, který okomentoval "však vy asi taky víte" (rozuměj: jak to všechno stojí za houby), snad něco jiného, ale cosi bezejmenného se mezi námi tehdy určitě otevřelo.

Celkově jsme si toho určitě moc neřekli. Dával mi najevo, že ho stejně nemohu pochopit a možná i otravuju, přesto nepřestal trochu zvědavě pokukovat, jakoby chtěl ještě něco dodat, nebo říci nenacházeje slov, anebo si jen myslel to své. Potom jsem už spěchala na mši, on se jal čekat na nějakou tu vyžebranou dvacku. Myslela jsem, že tím je vše uzavřeno.

Jenže vycházím z kostela, on mě chytne za rukáv a říká „Poďte, poďte sem eště“ a strhne mě stranou. Zastavuji se. Spiklenecky se ke mně nakloní, mechanicky přitom dál sbírá do natažené dlaně milodary od farníků jejichž úsměvy opětuje jen někdy a střídmě, i když za každou minci zdvořile poděkuje. Je ale zdá se, zaujat nějakou šibalskou myšlenkou, na tváří mu hraje potutelný úsměv. Co z něj asi vyleze?, trnu. On se spontánně uchichtne, když mi polohlasem svěřuje:

„Víte, já se dycky děsně směju, když tam říkaj...“ a potom přijde ve slávě...“. Ve slávě? Haha. V jaký slávě? Dyť ten Kristus je tady .. tady všude ... mezi náma. Všude. Helejte, jakápak sláva! Copak já bych při svý situaci moh´vidět ňákou slávu? V žádný slávě, je to hadrář, .... ale to voni nepochopěj, nikdo z nich by ho ani nepoznal, hehe..no, tak už děte, děte...“ mávne rukou s tím, že to stejně ani já pravděpodobně nepochopím, na chvíli sklopí zrak a děkovně kývne při další minci, kterou mu někdo vtiskl do dlaně. Snad tu stovku za dnešní neděli dohromady dá.

A my? Budeme věčně vzhlížet kamsi k vnešeným myšlenkám, hledat „tu slávu“? Budeme čekat "že jednou přijde"? Anebo se raději rozhlédneme kolem sebe, jestli jsme právě teď neminuli v kolemjdoucím, možná umouněném, možná v teplákách, toho, koho hledáme na mnohdy prázdném nebi svého myšlenkového světa a on přitom stojí hned vedle nás v té nejnepravděpodobnější podobě, kterou bychom si ve spojení s Kristem vůbec nepředstavili? Posla bez křídel, který ukazuje směr.