Směřujeme k největší události v dějinách spásy. Čas běží rychleji, záblesky světel střídají stíny. Poslední chvíle jsou až příliš dramatické a plné vřavy. Jsou plny podivných otázek, plny zmatku, rychlých sledů událostí, pochyb a proměn. Nevyznáme se v nich. Kroky, výkřiky, povely a pád. Kříž. Po velké sžírající bolesti zrady a tělesných muk, nad kterou se pozastavuje i celý vesmír se náhle rozhošťuje velké sobotní ticho. Je ticho, je prázdno, je tma, umlká vše. Vesmír našeho srdce se otřásl v základech. Smrt, konec, prázdnota. Řeklo by se, že skončilo vše, i naděje. Není tu nic.

 

Sobotní ticho nerozjímá, ani o sobě samém. V sobotním tichu se zastavil čas. Sobotní ticho však není klidné, ale není ani tichem před bouří. Sobotní ticho je svět bez Boha, svět který ztratil smysl. Sobotní noc je dlouhá, skoro nekonečná, neodehrává se, pouze trvá.

 

A přece se kdesi za kulisami této podivné, tíživé scenérie cosi připravuje. Cosi, o čem jsme dosud neslyšeli se chystá. Kdesi vskrytu, v hlubinách vzálené blízkosti a blízké dálky. Přichází to odkudsi z opačné, odloučené strany nás samých, nikoli z nás, nikoli od nás, ale přeci námi a skrze nás jakoby od věků tušených, důvěrně známých končin, které už jsme kdysi navštívili, jenom jsme nevěděli, že jsou to právě ony.

 

 

Událost Veliké noci však nepřichází nijak náhle ani hřmotně, nepřichází za zvuku fanfár, nepřichází za dunění bubnů, řinčení činelů, zem se už nechvěje, ani nehřmí. Nebe nekorunuje zářící disk, nehrne se sem ani žádný slavnostní průvod, nikdo nesedí na tribuně a nezvolává sláva, hurá. Naopak. Je ticho, mlčení a tma trvá. Svítání přichází pomalu, zvolna a nenápadně, tiše a nezřetelně, a jakoby nikdo nic nevěděl. Netušil. Čas pouze zraje. Dozrává.

 

A pak se o Tom dozvídáme. Ale i to se děje postupně, trhavě, z náznaků. Možná ze vzpomínek, které dostávají náhlý smysl. Z pouhých odkazů. Z doslechu, nepřímo. Ze svědectví druhých. Jediné, co je objektivně jisté, hmatatelné a viditelné je pro tuto chvíli prázdný hrob. Jako když slepec tápe ve tmě a náhle nahmatá obrysy. Svítá. Přichází nový den po otřesu tak mocném, že se snad i dějiny zastavily.

 

 

Co se to vlastně stalo? Kdosi nám vypráví o tom, že hrob je prázdný. Běžíme se tedy překvapeně přesvědčit, protože se to zdá neuvěřitelné. A vskutku! Ještě včera tu leželo mrtvé tělo, nebylo již živé, ale mohli jsme se jej ještě dotknout. Mohli jsme následně k hrobu chodit, nosit na něj kytičky, zalévat je, zapalovat svíčky a vzpomínat. Ostatně by to bylo takové přirozené, bezpečné, klidné a hezké. Vzpomínky bychom společně s hrobem řádně opečovávali, poplakali si, starali se... nebylo by to tak v pořádku?

 

Nikoli! To, co se děje o Veliké noci totiž nepřináleží minulosti. A není to bezpečné, klidné ani přirozené. Je to otřes, který vyžaduje naše odhodlání a odvahu. Není to událost dějin tohoto světa, která pomíjí a na kterou bychom mohli a měli jenom vzpomínat. Ani jsme ji neměli opečovávat jako ten prázdný hrob. A dojímat se nad tím, co předcházelo, co se dělo, ačkoli to bylo krásné a velké. Dokonce podstatné, jenže do svého důsledku se nás to nemuselo vůbec týkat. Učení o lásce docela dobře mohlo zůstat jedním z mnohých učení. Jenomže to, co se děje je událost, do níž všechno ústí, je to událost, která se totiž týká každého z nás jednotlivě. Je to výzva. Bytostná nabídka, která platí. Nabídka, kterou můžeme, ale nemusíme přijmout. Jenomže zde stojíme před „buď a nebo“ natolik, že to vyžaduje naši plnou a bezvýhradnou účast.

 

Co se stalo i co následuje, je metanoia. Proměna našeho nitra, ve kterém přeci bylo zvěstováno! - Obraťte se a věřte! - Proměna, do které nás Kristus přededešel, jako poutníky do Emauz, aby v nás otevřel prostor do i ze sebe sama.

 

Uslyšíme i my po sobotním tichu hlas, hlas odkudsi z hlubin všeho, který nás, ano nás, tebe i mně, náhlým zábleskem nadcházejícího dne oslovuje a volá důvěrným a známým slovem „ty“? Ano, TY! Neohlížej se, neuhýbej pohledem, zaměř se pouze na tuto jedinečnou příležitost uvidět v tom, kdo stojí dosud nepovšimnut vedle tebe svého bratra, uvidět svět a sebe sama takový, jaký JE, uvidět SVĚT ve SVĚTLE nadcházejícího dne, vždyť přeci svítá...

 

Skrze Něho a s Ním a v Něm jsme i my voláni ke vzkříšení z hrobů našich vin, z hrobů naší tíživé minulosti, z hrobů naší nedověry, našich selhání, z hrobů sebe sama, z temnoty do světla obsahu a podstaty Jeho učení lásky, které přemostilo naše odloučení, které završilo dějiny spásy a završuje i naše vlastní životy. Obraťme se a věřme evangeliu, vždyť...

 

...Kristus vstal z mrtvých! Doopravdy vstal!