Letos máme rok víry. Měli bychom se zamýšlet nad tím, jaká je právě ta naše. Leckdy se pozastavujeme nad druhými, zkoumáme jejich život pod drobnohledem, posuzujeme a soudíme je, včetně často jejich víry. "Jak může chodit do kostela, když...?", slýcháme. Ale tak, jako ve všem bychom měli nejprve sledovat sami sebe, naše jednání, úsilí, i víru. Kdybychom všichno začínali u sebe, nebyli bychom tak nespokojení ani se systémy, které nás obklopují, včetně toho státního. Na internetových diskusích se to hemží nadávkami a soudy, mluví se vulgárně, a každý ze zúčastněných "má přeci tu jedinou pravdu". 

     Což se v Roce víry nepokusit  ve věcech společenských i vnitřních obrátit na samo volání z hlubin, které se týká vždycky jenom nás samotných. Kristus zemřel a vstal z mrtvých jenom pro nás osobně, a také žijeme v Něm jenom sami za sebe. Kolik času člověk ztrácí posuzováním svého okolí, stížnostmi na situaci, namísto hlubinného zastavení v ryzí přítomnosti, kde sídlí Bůh, a ten se zjevuje jenom našemu srdci. Našemu vlastnímu srdci. 

    Kdybychom se soudy a úsudky začínali sami u sebe, a kdybychom to, co nám chybí ve společnosti a lidech, v našem okolí, nezaplňovali kritikou, ale konstruktivně prací, včetně té "sám na sobě", bylo by na světě mnohem lépe, i nám. Je jedno krásné úsloví: "Chceš-li změnit svět, změň nejprve sebe". Což kdybychom mimo jiné, právě v roce víry, nezkusili třeba právě soustavně pracovat na tom, abychom tolerovali odlišné postoje, abychom nebyli zlostní, závistiví, vulgární, a lidem vycházeli vstříc při zachování toho vlastního? Jenom setkáme-li se s bezprávím a nespravedlností. patří nám boj - ale ne ten násilný ani hrubý, nýbrž s veškerou úctou k lidské bytosti a způsoběm náležitým. 

   Prohlubování naší víry začíná u našeho chování k bližním. Jak chceme předstupovat před Boha, když se neumíme s úctou chovat ani ke svému bližnímu? Velké věci, přece začínají u těch zdánlivě nejmenších. Tak se nad tím, než půjdeme dál, zamysleme.